• Miroslava Košťálová

Charles Baudelaire: Kvety zla

K poézii francúzskeho básnika Charlesa Baudelairea som sa dostala pred dvoma rokmi. Po Kvetoch zla som dlho túžila, ale nikde sa nedali zohnať. Bol to zásah osudu, že v tomto období

české vydavateľstvo Garamond vydalo túto zbierku poézie, v preklade Svatopluka Kadleca.

Pamätám si, že prvé básne som začala čítať v autobuse. Bola som očarená rôznymi podobami vášne, nenávisti, vzbury a nehynúcej túžby, ktoré mali spoločného menovateľa: lásku. Je fascinujúce sledovať, aké široké spektrum pocitov a nálad vzbudzuje u človeka – azda aj preto má básnická zbierka 271 strán.

Baudelaireovými „kvetmi“ sa vinie leitmotív temnoty – subjekt v nej nachádza slastné opojenie a bolesť zároveň. Temnota tu má nielen podoby rôznych príťažlivých múz, ale funguje aj ako metafora prírody či duše človeka. Nemenej zaujímavý je aj motív vína a samotných kvetov. Rastie v nich vzrušenie a utrpenie lyrického subjektu.

Odhaľovať rôzne podoby Baudelaireových štýlov a nálad pripomína náročnú cestu plnú kamienkov a vyvýšenín. Avšak, na jej vrchole čakajú básnické obrazy, ktoré zasvietia na tmavú pláž v našich dušiach. Vydáte sa spolu so mnou na túto cestu? Pozývam!



Exotický parfum


Když večer na podzim, k snům oči přimhouřeny,

chtiv dýchám zvláštní pach na žhavém ňadru tvém,

zřím v duchu před sebou se vinout šťastnou zem,

mámenou žárem hůr se sluncem beze změny:


mdlý ostrov, prostřed vod v svou lenost pohroužený,

jenž rodí stromoví se sladkým ovocem

a muže siláky, ač štíhlé v těle svém,

a přímé, bezelstné, div vzbuzující ženy.


Kouzelným končinám tvou vůni veden vstříc,

zřím přístav se stěžni a rahny plachetnic,

znavených dosavad mořskými potulkami.


A parfum, linoucí se ze hřebenčíků,

jenž víří v povětří a chřípí nadouvá mi,

v mé duši mísí se se zpěvem plavčíků.


(z cyklu Spleen a ideál, s. 43)



Ó, já tě zbožňuji


Ó, ja tě zbožňuji jak samou noční báni,

ty vázo žalosti, ty velké zamlkání,

a mám tě tím víc rád, čím víc mi unikáš,

ozdobo nocí mých, čím krutější se zdáš,

hromadíc za sebou ty míle bez milosti,

jež dělí ruce mé a modré nesmírnosti.


Já v stálých výpadech se plazím za tebou,

tak jako k mrtvole se plazí červi tmou,

a vzývám i ten chlad, ty stvůrná ukrutnice,

pro který líbíš se mi, krásná, ještě více!


(z cyklu Spleen a ideál, s. 46)



Jedné kolemjdoucí


Kol mne se vzdouvala a řvala ulice.

Tu náhle, ve smutku, jak pyšná bolest sama,

mě přešla veliká a štíhlá krásná dáma,

houpajíc festonem na lemu suknice.


Šla, s nohou sochy vpřed, jas vznešenosti v líci,

a já ji, rozčilen, jak blázen touhou štván,

pil z očí, nebes v tmách, kde klíčí uragán,

okouzlující slast a rozkoš zničující.


Blesk světla... potom noc! – Ó krásko mizící,

ty, jež svým pohledem můj život vzkřísila si,

snad tě již nespatřím, leč ve věčnosti, rci!


Kdes jinde! Daleko! Již pozdě! Nikdy asi!

Vždyť neznám přec tvůj cíl, ty neznáš můj cíl zas,

ty, již bych miloval, ty, jež to tušilas!


(z cyklu Pařížské obrazy, s. 161)



Podzimní sonet


Tvé oči z křišťálu se tážou častokrát:

„Čím, divný milence, tě já to okouzlila?“

Mé srdce, které vše jen dráždí, pobloudilá,

krom živočicha v nás, jenž krotí cudně hlad,


ti nechce zjevit to, co tajím, sudbou klat,

tu černou legendu, jež ohněm psána byla.

Ó ty, jež k dlouhým snům mě rukou zveš, má víla,

mně duch se protiví a vášeň nemám rád!


Ach, milujme se dál tak nežně, lásko milá!

V tmách Amor napjal luk a míří, hrou svou jat.

Znám jeho arsenal, vím, co má za poklad:


děs, zločin, šílenství! – Ach, margaritko bílá,

nejsi ty jako já podzimním sluncem snad,

ach, Margaritko má, tak chladná, sněhobílá?


(z cyklu Spleen a ideál, s. 106)




pripravila Miroslava Košťálová

  • Facebook
  • Instagram